Dívám se na dveře - otvírají se - je to ten psycholog., nemá plášť.Je vzteklý - má zlé oči . Ostrý, nepříjemný hlas “...tak budete se mnou mluvit ?.." Jde ke mně-je hnusný. Rychle si sedám na postel - cítím ty ostatní ženy Jsem pořádně naštvaná "... a to myslíte tady ? .. to nemyslíte vážně - tady ne...."

Zaráží ho to. Je vzteklý, beru si župan-vycházíme na chodbu. Říkám mu, že by nás snad mohli někam pustit. Domlouvá se se sestřičkou a ona nás pouští na vyšetřovnu - jsme tady sami. Stojíme proti sobě- má zlé oči. Oba jsme pořádně naštvaní - mám vztek- proč mne otravuje, ať mi dá pokoj. Jsme oba agresivní – až hrubí.

Stojíme proti sobě- za ním je okno – přitahuje mne – je tam světlo. Vidím ho dobře a jasně - ty zlé oči. Naše pocity jsou stejné-nevraživost, nechuť , agresivita. Otravuje mne a já jeho-

v té chvíli jsme oba stejní- zlí a tvrdí. "-Nikdo Vám nemůže zabránit abyste se nezabila, můžete třeba teď vyskočit z okna, nebo skočit pod tramvaj....” Trochu ustupuje -jako by mne k tomu oknu pouštěl. Cítím, že mne provokuje, ale- je to najednou tak lákavé. Musela bych projít kolem něho, a on by mne chytil. Ale to víš a ty mně chytíš a budeš mít důvod nechat mne zavřít a stejně to není dost vysoko. Odseknu "...Nechci se jenom zmrzačit...". Je vzteklý . "Mohla jste si poškodit mozek !"-tnul mne. "Jste zdravá" - tak proč bych se měla jít léčit, když jsem zdravá ? Ptá se - jestli jsem něco četla, jestli jsem přečetla stránku. Dívám se na něho jako to telátko boží. To myslí rychlé čtení ? Napřáhl proti mně dlaní ruku, druhou po ní přejel, aby mi došlo, jestli jsem přečetla stránku... Nedošlo mi to- odsekávám - "...Přečetla jsem si ještě všechny svoje oblíbené knížky. Nejsem žádnej debil..." Vůbec mne nenapadlo, že myslí stav po tom- ukázalo se, že měl pravdu - nedokázala jsem to- ani psát. Chce vědět, proč jsem to udělala – problémy v podnikání – takových případů máte jistě víc. “Ne” “Co jste si vzala ?” “ Digoxin” - vypadá překvapeně hodně- spadla mu čelist - oni mysleli, že něco jiného. Já jsem se ale jasně slyšela, že jim o Digoxinu říkám- ti policajti to museli slyšet špatně- nebo je přece jen popletly ty nastražené léky - ty jsem tam nechala schválně, , kdybych ještě žila....Mluví o léčení na L - ne o D, a já – vypadá to, že musím. Dřív to tak bylo-po takovém pokusu šel každý povinně na sledování. Přece se s ním nebudu prát ..."....no když musím, tak musím ". Vůbec nechápu proč mne otravuje zbytečnýma řečma. Zařídí převoz. Vede mne zpátky na pokoj a odchází.

Dnes ale má pro mne přijet Maruška – musím jí dát vědět, aby sem nejela zbytečně, už tady nebudu.Mám jenom stovku – snažím se ji rozměnit. Proč mi všichni připadají tak nějak splašení – jako by se mi chtěli vyhnout. Já ale potřebuji drobné na telefon. Nakonec mi to jedna setřička přece jen rozmění. “Automat je o patro níž – a neztraťte se.” Nemůžu jít ven jenom v pyžamu a pantoflích – to by bylo střelené, a to pyžamo – je hrozný. Je mi velké a jsou na měm zelené puntíky – děsný. Vyřídím to a vracím se zpátky.

Už je tady saniták – to bylo opravdu rychlé. Ještě chci poděkovat na jipce – klepu tam – setřička otvírá – opravdu ze mne není na větvi – jsou rádi, že vypadnu. Tak pěkně děkuju.