Po téhle návštěvě - osmnáctého- mi odpověděla paní Doktorka

Ležím na zádech-blíží se noc - je asi deset hodin. Je mi těžko- smutno -opustila jsem svůj domov-stýská se mi po paní Doktorce- volám ji.

Doktorko - Doktorko - Doktorko... Nic. Myslím na něco jiného. Náhle ostře a jasně- a trochu naštvaně ji slyším "Zdeno" "Zdeno" - i trochu tázavě. Znělo to jako v obrovském prázdném prostoru - v tunelu ? Strašně jsem se lekla a zrušila to. Tak to se mi ještě nestalo-byla to ona - ozvala se na moje volání.

Nemyslím, že se to stalo jen jednou.

Později -to bylo ve dne - jsem slyšela- "Zdeno - musíte se léčit" -víc nic - nevím.

Jsem bez peněz-sháníme domácí práce-na vánoce už dělám kartáče-je to dost namáhavé.

Vánoce -Ivo odešel a Maruška šla na půlnoční-už asi v devět hodin . Jsem sama - dělám kartáče. Večeře mi vůbec nechutnala-ti kapři jsou hnusní. To bylo tak- dříve jsem vždycky na vánoce zabíjela ryby já - učila jsem to i Iva. A teď - už nikdy nesmím nic zabít. Božka slíbila, že nám je zabije, ale to bylo hrozný-ona jim seká hlavy sekyrkou. Ivo někam zmizel. Tak jsem je nakonec musela zabít sama - šetrně - ne - tak strašně jsem nechtěla, ale tou sekerou-opravdu ne. Potom-jako vždycky jsem je čistila a kuchala. Měla jsem je oba vykuchané, bez hlav a ocasů-jenom je ještě naporcovat- dala jsem je oba do dřezu - jeden byl větší, druhý malý.

-Dala jsem je do dřezu a dívala se na ně - nechtěla jsem je zabít- začali se oba mrskat-dívala jsem se ztrnule na ně- vypadalo to, že z toho dřezu vyskočí ven. Trvalo to dlouho-dlouho. Nechtěla jsem je zabít.

Silvestr- rok draka brzo skončí-dočkala jsem se nového století.

Z pátého první na šestého první 2001 se mi zdál sen o Matce, a od té doby ji volám- jsem její dítě-vzala si mne.

V lednu 2001 -asi l7.ledna se scházím s Č-ukradl mi ze společného účtu peníze- ukradl mi všechno-zneužil můj stav. Říkám mu, že budu muset ukončit léčení- vím, že mi není dobře-měla bych pokračovat dál, ale nejde to - nemám to zaplacené. Neuvěřitelně sprostý darebák.

Bylo to 18.ledna 2001

Vcházím dovnitř- ordinace je velká - bílá. Jsou tam dvě okna - jedno je za paní Primářkou, druhé proti ní. Říká mi, abych si odložila. Je tam věšák- dávám si tam zimní bundu. Sedám si - usmívá se na mne- bojím se.Připadá mi, že se na mne dívá jako na nějaké divné zvířátko.

"Říkali mi- že jste velmi silná žena.." -dívám se na ni - má oči jako moje sestra v mém snu - modré- ostré-tvrdé-jiskřivé - bojím se.

Opravuje se - sahá na desky "Tedy jak jsem si tady přečetla". Mluvili o mně ? -proč ? Nejspíš tam zavolala-chtěla vědět co jsem zač ? Nevím.

Ptá se na pracovní problémy. Předstírám, že je to jako v pohodě-asi mluvím o těch penězích-vím, že už mi je nevrátí. Při rozhovoru mám nutkání - podívat se za sebe-několikrát se chci zvednout-jako, že si vezmu z bundy kapesník, ale pokaždé se zarazím-nebudu ji zdržovat.

Říká-"... vy byste potřebovala vědět, kdy to skončí- třeba v květnu.. Takhle je pro Vás všechno černé- černé - černé.......

Jste sama... sama .... sama... " Lekám se- ví, že volám paní Doktorku ?- Vědí o tom ?

Jsem v útlumu- prodírám se z něho ven- přes tři úrovně- už ji vidím. Dívám se na ni - proč to říká ?! - ne slovy. Vypadá překvapeně- říká "Tím myslím, že jste na to sama..."- to mi stačí- pokývnu- a hupnu do toho zpátky. Říká tvrdě "Jste sama"

"Tak " "A teď o Vás- práci už necháme být" "Mrzí Vás, že jste to přežila ?".

Nevidím ji- odpovídám "Mrzí mne to - strašně mrzí..".

Otáčím se bokem- doprava- vidím skvrnu - mamka- nebo Matka ? Přišla za mnou v těžké chvíli ? Musím víc zvednout hlavu - je to vysoké - bolí mne za krkem- jsem celá zkroucená.

Dívám se na to - cítím výčitku- tak tomu říkám - "Bylo to nejlepší možné ..." chtěla jsem říct -řešení. Paní Primářka do toho v tu chvíli řekla -pomalu- klidně "...jděte pryč.." Pohlo se to . Přizvedlo to pravou ruku a pootočilo se to. Pak to zmizelo-dost zbrklý pohyb- to nebyla Matka, ta by se nenechala odehnat. Ještě chvíli se na to místo, kde to bylo dívám-už tam nic není.

Otáčím se k paní primářce- říká "No je to lepší, než kdybyste ? předstírala přehnanou radost". Už ji zase vidím. Říkám jí, že musím ukončit léčení - dávám jí zpátky léky z minula - "Já už to neberu" odpovím na její námitky, že bych měla ještě pokračovat - alespoň měsíc. Loučím se-vstávám-nevím -jestli bych se neměla zeptat jestli tam někdo byl, ale něco mi říká, abych se na to neptala- dělám, jako by nic a odcházím.

-No opravdu pěkný – moc.